spacer
spacer
 
Příběh hluché Sárinky

Někdy v Lednu jsem byla na cvičáku a zaujala mě krásná cvičící kříženka. Zeptala jsem se na ní vycvikáře Pavla a dozvěděla jsem se, že Sárinka je hluchá. Vůbec to nebylo poznat. Napadlo mě, že by to byl zajímavý článek, který by mohl pomoci, aby se lidi nebáli handicapovaných pejsků.

Sehnala jsem kontakt na páníčka hluché Sárinky a požádala ho o článek. A Jirka Haberle ho napsal. Článek dokonce vyšel i v časopise Planeta zvířat a v Květnu by mělo o výcviku Sárinky vyjít v Psích sporech.

A zde již článek od autora a majitele Sáry Jirky Habby :Sample ImageSample Image

Malý Velký pes

Venku prší a já z pohodlnosti odložil vycházku se svým psem, který na mě při odchodu hodil několik vyčítavých pohledů, vztekle odběhl k oknu, kde jsem za zamlženým sklem viděl jak vzdorně štěká a zřejmě mě častuje v psí řeči výrazy, které bych slyšet asi nechtěl. Přemýšlím o tom, a ne poprvé, mám výčitky svědomí jak sobecky a lhostejně jsem se vůči Sáře zachoval. Odpoledne se to pokusím napravit dlouhou procházkou na zablácených cestách přilehlých polí, kde se řádně vylítá a snad večer po večeři spokojeně usne u televize, nebo u dcerky a na ranní příkoří zapomene.   

Myslím, že podobné výčitky zažil snad každý člověk, který má jakýsi vztah ke zvířatům. Jsou však mezi námi i lidé, kteří tento vztah, nazývejme ho láskou, nemají, nebo jim prostě životní osud neumožní, aby se o svého čtyřnohého přítele dále starali tak, jak měli plánováno. Ať už je to tragická událost nebo „jen“ stáří. To koneckonců může potkat každého z nás bez výjimky. Výsledek je takový, že se takto dotčená zvířata ocitají v lepším případě v útulcích, jiná končí u silnice, v lese nebo přivázána kdesi, kde se pomalu jejich osud naplňuje, aniž by vlastně chápala, co se stalo a proč u nich najednou jejich pán není. Jsou však i případy, kdy je pes (a nejen on) najednou nechtěným. Nechtěným bez důvodu, prostě jen tak z rozmaru člověka. Příčina vedoucí k rozhodnutí  zbavit se „přítěže“ může být i povahová nebo fyzická „vada“ získaná během života, anebo prostě vrozená. Takové zvíře se pak pro některé jedince stává opravdovou přítěží, jelikož teď už mu nestačí dát misku s jídlem a jednou denně s ním jít na pět minut před panelák, nebo ho pustit na zahradu. Nyní vyžaduje trochu více péče, už se s ním nemůžu chlubit kamarádům, jak ostrého pita, nebo jak překrásnou pudlici mám a jak drahá byla. Nyní platí více než kdykoliv jindy, že v nouzi poznáš přítele. Přítele, který dokáže překousnout počáteční zvýšenou péči a drobná úskalí, jenž péče o starého, nemocného, nebo postiženého psa přináší. Myslím, že spousta z nás by dokázala najít připodobnění i v životě lidském a ono se to opravdu výrazně neliší…     

Potkalo mě cosi podobného, něco s čím jsem nepočítal a přesto, s odstupem času, můžu neskromně říct, že jsem to zvládnul a věřte mi – stojí to za to. Získal jsem neuvěřitelně oddaného přítele, který mi dává mnohem víc než kdy já dokážu dát jemu. Ukazuje mi jak se radovat z maličkostí, jak užívat života a život bez Sáry si dnes již nedokážu zřetelně představit, i když čas od času je to lump, jako každý jiný, ať už psí nebo člověčí kamarád a tak to má být. Tento příběh je příběhem psa, který i přes svůj vrozený handicap, dokáže žít plnohodnotný psí život - život, jak doufám plný radosti, her, zábavy a lásky.    

Sára je hluchá. Je hluchá od narození a není výjimkou, že mě lidi na procházkách nebo na cvičáku pokládají „kontrolní“ otázku: „Ona je opravdu hluchá?“ Nebo: „Jako je hluchá úplně, nebo jen špatně slyší?“ Moje odpověď je pak: „ Ano, opravdu je úplně hluchá..“ Současně mě zalije pocit pýchy, jak úžasnou psí kamarádku mám. Je to pocit, který tisíckrát převáží pocit z toho, že budu kamarádům předvádět sice drahého, ale nevychovaného psa. Je to pocit, který se těžko popisuje, a který bych přál zažít každému, kdo jen malinko projeví zájem a jehož lidskost převáží nad pohodlím a materiální stránkou.    

Nebýval jsem pejskař a o výcviku psů jsem neměl ani zdání a dodnes mam veliké mezery, co se výchovy psa týče. Nejsem žádný kynolog - odborník, jsem jen obyčejný člověk, který si vzal štěňátko z útulku, protože jsem odmalička se psem a kočkou vyrůstal a prostě život bez psa by mi připadal trošku neúplný. Sára byl případ odloženého nechtěného dvouměsíčního pejska, který čekal svého osudu přivázaný v Kladně u popelnic, odkud se dostal do útulku Bouchalka. To, že je Sára hluchá, jsme s manželkou zjistili zhruba týden po té, co jsme Sáru přivezli domů. Podezření v nás vyvolala situace, kdy Sárina spala na gauči (kde jinde, že?) a Linda upustila cosi v její těsné blízkosti. Očekávaná reakce psa se však nekonala… Následně jsme zkoušeli tleskat, volat z různých úhlů a stále nic. Následovalo audiometrické vyšetření, které naše obavy potvrdilo. Diagnóza – oboustranná úplná hluchota. Polkl jsem, podíval se do tázavých očí veterináře a ten dotaz jsem cítil, aniž by byl vysloven. Poděkoval jsem, Sáru naložil do auta a pomalu jsem se vracel domů. Následující dny byly pro nás, jako pro normální smrtelníky těžké. Neměli jsme představu, jak se k takovému pejskovi chovat, do jaké míry je hluchota závažná, jaký bude jeho případný další život? Otázek, kterých jsme si položili, bylo spoustu - ano, na zvážení bylo i štěňátko nechat utratit, ale neudělali jsme to. Namísto toho jsem si sedl k počítači a zkoušel najít informace o výchově, životě a starostech hluchých psů, poštu rozesílal, kam se jen dalo, abych se dopídil alespoň nějakých informací. Z toho, co se mi vrátilo zpět, jsem postupně nabýval dojmu, že hluchota je možná jedno z nejzávažnějších postižení, které psa může potkat. Takto postižený pes nemá šanci na normální život, bude lekavý, stresovaný, nevychovatelný, jeho život se omezí na život na vodítku, nebo na uzavřené zahradě – bude mít ze života peklo a spolu s ním i my a dříve nebo později ho stejně srazí auto, nebo ve stresu uteče. Tak s takovou vizí jsem se propracoval až na internetový chat, kde jsem potkal, dnes již kamarády, kteří mě nakontaktovali na výcvikáře kynologického spolku v Hostivaři. Zavolal jsem a s Pavlem dohodl první schůzku. A zde začíná příběh hluchého psa, který překročil svůj stín.    

První schůzka v psí škole se konala asi ve dvou a půl měsících Sárinčina života, kde se Pavel na Sáru podíval a dal první rady, jak z pejska vychovat „závisláka“. Na základě jeho rad jsme Sáru všude brali s sebou a zaměstnání nebylo výjimkou. Zde nejednou ozdobila koberec efektně vytvořenou loužičkou, jelikož tak rychlé nohy, abych ji stihl po probuzení vynést ven, jsem neměl. S Pavlem jsme se domluvili zpočátku na individuálním výcviku, kdy se věnoval pouze Sáře, předváděl mi, jak ji chválit, trestat, jak učit a trénovat přivolání a povel „sedni“,  „lehni“. Doma jsme se pak snažili rady aplikovat v praxi a po chvilkách trénovali. Pamlsek byl nezbytnou součástí a místo hlasového povelu jsme používali posunek rukou. Ráno a odpoledne je pak čas, kdy se chodí na procházky. Ze začátku byla Sára rozverné veselé štěňátko, které cupitalo v trávě, honilo hmyz a vůbec se chovalo tak, jak se správné štěňátko chovat má. Lumpačilo, poznávalo a užívalo života. Na procházkách jsem Sárinku volně pouštěl a trénovali jsme přivolání. Důležitý byl častý vizuální kontakt, který se pravděpodobně naučit nedá, nicméně byl tak nějak přirozený, možná jsme ho zdůrazňovali tím, že v momentě, kdy se Sára otočila, jsme dělali hlouposti, klekali si, lehali si na zem, a když se zájmem přiběhla, byla pochválena a odměněna pamlskem. Jak čas plynul, naše obavy se pomalu rozplývaly a my získávali jistotu, že „to“ půjde. Po měsíci už Sára začala vnímat a rozumět posuňkové řeči a zvládá povel „sedni“ na pamlsek. Na chodníku chodila na vodítku a na poli, nebo v místech, kde nehrozilo žádné bezprostřední nebezpečí, jsme ji volně pouštěli, což dodnes využívá jako možnost vykoupat se v potoce, prohnat sem tam nějakého zajíce nebo koroptev. Po dvou měsících od první návštěvy cvičáku už Sára uměla „sedni“, „lehni“ a překvapivě i povel „ke mně“.. Za pamlskem se hnala na ne zcela úplně jistých nožičkách nejen přes celou místnost, ale už i zahradu. Ohlasy od výcvikáře jsou pozitivní, což je více než skvělé. Povely na místě nebyly problémem. Sára se prostě koukala a vnímala. Hlavní úskalí bylo přivolání, které v jejím případě muselo být 110%. Důležité bylo, aby opravdu vnímala a často se otáčela tak, abychom měli čas ji kdykoliv přivolat. Na procházkách, když ignorovala přivolání, jsme se schovávali za stromy, auta, kontejnery, aby se naučila pánečky si hlídat. Nakonec, udivené pohledy okolojdoucích, když se člověk krčí za kontejnerem, jsou taky celkem zábava.    

Ve čtyřech měsících uměla Sára posuňky signalizující základní povely, včetně přivolání a na cvičáku nastal čas, abychom se zapojili do běžného výcviku podobně starých kamarádů. Do této doby jsme cvičili individuálně bez přítomnosti jiných rušivých elementů. Každý jednotlivý povel je doprovázen jiným posuňkem rukou, nebo prstem. Koneckonců takto se cvičí i zdravá štěňátka a postupem času je posunek odbouráván a zůstává pouze hlasový povel. Zmiňuji to proto, že výcvik tohoto hluchého psa se nijak moc výrazně nelišil od standardního postupu. Ano, byl individuální a Sáře jsem se opravdu denně věnoval, co se výcviku týče, několik desítek minut. Nicméně, zbývala spousta volného času na hry, dovádění a lumpačení, jak Sáře, tak i mně. Samozřejmě nenabývejte dojmu, že každý povel byl 100% a přesný jako kolečko ze Švýcarských hodinek:-). Povely v jejím provedení nebyly přesné, jelikož měla tendenci sedat si a lehat tak, aby na mě dobře viděla, to znamená křivě. V tomto období jsme začali cvičit tedy i s ostatními psíky. Zpočátku byla Sára jak utržená ze řetězu, nicméně cvičila naprosto srovnatelně, jako stejně staří nebo starší kamarádi a nedá se napsat, že by zaostávala. V některých případech dokonce naopak. Ostatní štěňátka a psy zbožňovala a za hru s nimi by položila život, čili odvolání od hry bylo problém až do prvního hárání někdy v desátém měsíci. Zde nastává první problém hluchého psa – tedy problém má jeho pán. V momentě, kdy nejste dostatečně předvídaví, nebo rychlí a pes se vám rozeběhne, ať už honit zajíce, nebo si proste očmuchat jiného psa, logicky jej neodvoláte. Prostě počkáte, až se podívá a teprve poté následuje povel. Přiznám se, že do zmiňovaného desátého měsíce Sárina prostě čas od času zdrhla. Následuje omluva dotčeným lidem a pokud psa neodvoláte, trest. Jestliže se povede pejska odvolat, následuje veliká pochvala. Vzpomínám na momenty, kdy jsem prosil lidi, aby mi tu bestii chytili a já ji mohl včas potrestat. Nebo na chvíle, kdy jsem byl bílý vzteky a nemohl ji potrestat, protože nakonec přiběhla sama. Kolikrát jsem si říkal, že by vůbec nebylo od věci, aby dostala od nějakého psíka za vyučenou, aby si to pamatovala. Opět nic divného ani u slyšících psů, jen s tím rozdílem, že slyšícího psa „uřvete“. 

Důležité je, aby byl na vás pes opravdu navázaný a při závodech s případným zajícem věděl, kde je míra. Sára dodnes při volném pobíhání zajíce prohání, nicméně uteče tak na sto metrů a sama se vrátí se skleslým výrazem, protože ví, že to pán moc v lásce nemá. Toto je moje pochybení a honění zajíců se dá odbourat například za pomoci stopovací šňůry – moje nedbalost. Stejně tak, každý, ať už hluchý, nebo zdravý psík brzy pochopí, že když je na volno (simulace volna na stopovací šňůře u Sáry nefungovala - věděla moc dobře, jak se věci mají), je velká náhoda, když ho pán potrestá. Chce to trpělivost. Na cvičáku postupně přidáváme povely „k noze“, „vpřed“ - to když se chystáme na kladinu, áčko nebo prolézt tunelem. Přidáváme i povel „zůstaň“ při odložení a štěkání na povel.   

Během výcviku až do jejího prvního roku se již základní ovladatelnost neučila, ale pouze zdokonovala tak, aby byla připravena na první zkoušky. Mimo cvičák v té době již Sára chodila jak na vodítku u nohy, tak i bez vodítka a na poli zcela na volno, bez jakýchkoliv problémů, povel „místo“ v domácím prostředí je samozřejmostí. Přivolání platí dodnes vždy na první pokus. Na první dovolené v jejích 7 měsících už vůbec nepůsobila jako handicapovaný pes, naopak působila jako každé jiné odrůstající štěně, aniž by nezasvěcený člověk poznal, že se jedná o hluchého psa.   

Každý pes na cvičáku brzy pochopí, že i když má volno, tak během chvíle následuje přivolání a tudíž „volno“ se stává novým povelem. Toto se samozřejmě stalo i nám, takže když dostala posuňkem povel volno, odmítala odejít. Přidali jsme proto nový cvik – revír. Z mého pohledu je to trošku podvod na rozhodčí při zkouškách, jelikož ona volno na cvičáku nemá, ale na druhou stranu si strašně ráda oběhne cokoliv je v dosahu, takže zde je potom i nutná troška míry načasování kdy, a ve kterém momentě dát povel ke mně tak, aby rozhodčí měl pocit, že byl pes přivolán:-). V reálu to pak vypadá tak, že pes dostane povel „revír“ přičemž hlasem říká „volnóó“ - psík běží na maketu, psovod dostane povel psa přivolat… Vyčká pár dalších vteřin, než se pes dostatečně přiblíží k maketě a vydá mocný hlasový povel, jen pro formu, „ke mně“. Pes dokončí oběhnutí makety a nadšeně se řítí k psovodovi s přesednutím. Většinou to bývá za 10 bodů:-)).  Učení základní ovladatelnosti Sáry, tak jak je nezbytně nutná míra k tomu, aby pes byl bezproblémovým z hlediska ovladatelnosti v běžném životě, jsem dokončil 8 měsíců po jejím příchodu do naší rodiny.         

Výcvik nás bavil a proto jsme pokračovali s novými kamarády a každá hodina je dodnes potěšením, jak pro pána, tak pro Sáru, na které je vidět radost, když může cvičit. Lehce po prvním roce jejího života jsme se s očekáváním přihlásili na první zkoušky ZZO a následně na ZOP. Výsledky zkoušek při počtu bodů 55 a 97 nejsou scénářem handicapovaného nezvladatelného psa. 

Nevím, zda bych to na tomto místě měl zmiňovat, nicméně oba rozhodčí se nezávisle na sobě shodli na tom, že by nepoznali, že se jedná o neslyšícího psa. V tomto okamžiku jsem si prvně uvědomil, že nevlastním hluchého psa, ale mám naprosto normálního psa, takového jako má pan Novák od vedle, nebo pan Vomáčka, který ty zkoušky neudělal. Přihlásili jsme se i na zkoušky ZPU1, které jsme, pravda, neudělali. Zanedbal jsem se Sárou jak stopování, tak hlídání předmětu. Byla to čistě moje vina, jelikož jsem se Sárou začal hlídání trénovat asi měsíc před zkouškami a jak se ukázalo, Sára je povahou všechno, jen ne hlídač předmětů. Rozhodčí vyžadovala při hlídání akci psa, nikoliv jen štěkání (u Sáry ještě ke všemu hravé ňafání), takže tento cvik byl za minimální počet bodů. Druhou část zkoušek jsme pouze odchodili záměrně tak, aby Sára neprošla. Oba víme, že má na víc, než jen na to prolézt s odřenýma ušima. Na ZPU1 se chystáme letos. Ano někdo by si mohl říct, že těch zkoušek moc není a bude mít pravdu, je to bohužel dáno i povahou Sáry, která prostě nechápe obrany. Nechápe, proč by měla do něčeho kousat, na někoho bezdůvodně štěkat a ještě ho, nedej bože, honit. Stopy jsou tudíž naší další výzvou. Neskromně řečeno, Sára by byla schopna složit i první záchranářské zkoušky ZZZ. Dala by se naučit, aby štěkala a třeba i špatně kousala, ale ruku na srdce - nemělo by být cvičení jen užitečná zábava? Závěrem loňského roku jsme zkoušeli i dovednosti spojené s disciplínou Agility. Zde musím konstatovat, že Sára neumí chodit a tvrdohlavě to odmítala, po pravé straně těla, což je někdy nutností. Nicméně, škálu překážek od áčka přes skok daleký až po slalom zvládla a dle slov trenérky, kdyby nebyl páneček lenoch, mohlo by to být lepší.      

O výcviku a vavřínech jsem, myslím, napsal už dost. Pro toho, koho by zajímalo každodenní soužití, budou určeny následující řádky. Sára se doma chová naprosto normálně. Není lekavá a o stresu se jí možná zdá, když spí vedle naší tříleté dcery, se kterou je ohromná kamarádka a pokud má tendence něco hlídat, tak je to právě ona. Dcera si může dovolit naprosto cokoliv bez sebemenších obav o její zdraví. S kočkou si hraje jako každý normální pes, který je na kočky zvyklý. Pokud je potřeba hlídání přes víkend, nebo během letecké dovolené, stará se příbuzenstvo bez jakýchkoliv problémů – stačí vzít do ruky tenisák a Sárinčin svět se dramaticky zúží, a i kdyby před ní poskakovalo třicet růžových zajíců, nehne se na krok. Pro ty, které by nebavilo po dokončení základní poslušnosti ve výcviku pokračovat, existuje mnoho dalších možností, jak se psem pracovat nebo si prostě jen užívat. V Sárinčiném případě je to láska k vodě a aport ve vodě nadšeně vítá, až mám někdy pocit, že by se raději utopila vyčerpáním, než by klacek nebo balonek ve vodě nechala. Další variantou je možnost účastí na různých výstavách kříženců – tzv. voříškiády. Několik jsme jich absolvovali bez toho, aniž by kdokoliv poznal, že se jedná o hluchého psa a na každé jsme minimálně získali vítěze kruhu, jednou i vítěze naší kategorie. Svědčí to o naplnění tragických scénářů, které jsem nastínil v úvodu? Její postižení s sebou nese i řadu výhod, jednou z nich je celkem zábavná hra na schovávanou v domácím prostředí, kdy stačí odejít z baráku a vrátit se, když pes spí. Rámus po příchodu můžete dělat dle libosti, (takže ani po návratu z restauračního zařízení nemusíte mít obavy, že psa vystresujete), nemusíte se ani přibližovat na kontaktní vzdálenost a máte tak tři minuty na to se někam dobře ukrýt. Pak už se jen bavíte tím, kdy se pes probudí a jak přesně kopíruje vaši trasu po příchodu až na vaši pozici. Zatím jsem ještě nevyhrál:-) Dalšími výhodami jsou například ignorace střelby při odložení, otázku bujarých Silvestrů taky neřešíme, jekot tříleté dcery lítajíc s dětským smetákem po obýváku ji z klidu rozhodně nevyvede, nic si nedělá z toho, když na ní zařvu a samozřejmě, když na ní cizí lidé pohvizdují v hospodě či restauraci, ani se nehne… Když pak slyším, jak říkají: „Ten pes je snad hluchej..“ - jen se usmívám… 

Pokud by mě někdo požádal, abych to shrnul, tak bych asi napsal, že mám psa, který cvičí na posuňky, na procházkách si nás hlídá a neutíká, je přítelem takovým, jakým má správný pes být. Jsem rád, že máme Sáru a to jaká je, není moje zásluha, není to ani zásluha Sáry, která umí rozdávat radost a lásku plnými tlapkami.  Je to zásluha všech lidí, kteří se nám věnovali, kteří nad námi nemávli lhostejně rukou a neřekli:  „Ten pes je ztracenej.“ Těm všem patří moje neskonalé díky, diky za to, že nám umožnili pochopit a uvědomit si, že možné je opravdu všechno.   

Ano, mám hluchého psa a troufnu si tvrdit, že mám psa, který žije hodnotnější život, než polovina zdravých psů – a jakého psa máte vy?      

                                                                                                                                       Habba

  Sample ImageSample ImageSample ImageSample ImageSample Image
 
Advertisement